Miláno osobně

Kurz italštiny zrovna v Miláně nebyl náhoda!

Držím se hesla: "Žiju tady a teď, protože kdo ví, co bude...!". A protože osobní situace tomu přála, znovu jsem kontaktovala tu stejnou školu jako v minulosti - Scuola Leonardo da Vinci a zařídila si, už potřetí v řadě, kurz italštiny. Tentokrát v říjnu a opět na dva týdny. V Miláně tato škola nabízela kombinaci skupinových a soukromých lekcí, a proto jsem každý den absolvovala 4 skupinové lekce - vždy dopoledne, na které, po krátké přestávce, navazovaly 2 soukromé.

Výlet do Milána měl však hlubší důvod. Jedním z nich bylo osobně potkat moji online učitelku italštiny, kterou jsem si našla přes www.italki.com a která žije kousek od Milána; druhým pak navštívit kamarádku, kterou jsem na jaře poznala v Lido delle Nazioni (více zde). Ale postupně...

Hned v den příjezdu, to bylo v sobotu, jsem si udělala procházku ke škole, abych zmapovala, kolik času mi cesta zabere. Rozhodla jsem se totiž chodit pěšky, abych se vyhnula "prskajícím" lidem a udělala něco pro své zdraví. Za těch třicet minut, co mi cesta trvala, jsem viděla pár hezkých míst, které jsem (jako i později mnoho dalších) vyfotila a pár jich najdete v tomto článku. Třeba Arco di Porta Romana, Museo dei bambini Milano nebo lázně QC Termemilano. Mimochodem, všechny úlovky jsem také průběžně dávala na svůj FB a Instagram (viz Kontakty). A protože Miláno je kolébkou designu, i toho interiérového, můžete omrknout i můj druhý profil na FB a Instagramu, kde najdete fotky všeho, co se mi líbilo. Kontakty najdete na www.michaelahomedesign.cz. 

La Libreria delle donne in festa

Naproti hotelu Vittoria, kde jsem bydlela, se nachází obchod s knihami, který právě slavil 50 let (No, podle plakátu se ta oslava týkala spíš feminismu, ale to tady asi není třeba dál rozebírat...). Podstatné je, že součástí oslavy byla i přítomnost kapely (v ženském podání, jak jinak), která teda hrála opravdu famózně! Sice jsem byla po příjezdu utahaná, ale pár písniček jsem si poslechla. Nutno podotknout, že zahájení bylo plánované na 19. hodinu a ještě v 19:30 se nic nedělo. No to je taková klasika v Itálii, na to si člověk musí zvyknout. Samotná kapela pak začala hrát až po 21. hodině. Ale stálo to za to si počkat.  

Lago di Como

Neděle patřila mé online učitelce a výletu k Lago di Como. Sraz jsme měly na hlavním nádraží Milano Centrale. Po nepatrných peripetiích (nádraží je obrovské a já se trochu ztrácela) jsme se našly a společně nastoupily do vlaku směr Como. Cesta trvala nějakých čtyřicet minut. Vlak byl hodně plný, tak jsme si ani nesedly. A byly jsme překvapené, kolik lidí na zastávce Como vystoupilo. Mnoho z nich mělo "fotbalovou" šálu (znám to z Plzně). Ano, právě v neděli 19. října se tam konalo fotbalové utkání. Vůbec by mě nenapadlo, že v takovém malém městečku, hned na břehu jezera, najdu i fotbalový stadion. 

Plán jet lodí po jezeře víc na sever úplně nevyšel, neboť lístky byly vyprodané - trošku jsme podcenily přípravu a hlavně se zakecaly. Tak jsme se různě procházely, daly si kávu, oběd, víno... Na dohled byla i lanovka na blízký kopec, odkud by byl hezký výhled na městečko Como i samotné jezero. Bohužel u ní byla tak dlouhá fronta, že i tuto atrakci jsme vzdaly. I tak jsme ale viděly moc hezká místa a taky ušly pár kilometrů.

Zpáteční cesta se trochu zkomplikovala. Stály jsme na zastávce a nejprve hlásili pět minut zpoždění, pak deset, dvacet... Po dalším hlášení se dobrá polovina čekajících, včetně nás, přesunula na jiné nástupiště, kde stál jiný vlak do Milána. Ten sice stavěl na více zastávkách a nekončil na hlavním nádraží, ale i tak to pro nás byla záchrana. Po celém dni jsme byly opravdu utahané. Celou cestu moje učitelka hledala spoj, kterým se dostane domů, protože nebydlí přímo v Miláně. Já jsem měla dvě možnosti: buď se přesunout na jiné nástupiště, odkud bych dojela na hlavní nádraží a poté šla pěšky, nebo si vzít taxi. Bolelo mě úplně všechno, tak jsem cestu pěšky hned zavrhla. No a pak se nabízelo, že si vezmu taxi rovnou z té zastávky Porta Garibaldi, kde vlak končil. Člověk by si řekl: "Žádný problém".

Po vystoupení z vlaku jsem dorazila na stanoviště taxi a ... široko daleko žádné! Po čtvrt hodině čekání jsem začínala být zoufalá, jak se dostanu do hotelu. Začalo se i trochu ochlazovat a navíc jsem už měla hlad! Naštěstí po dalších několika minutách přijely hned tři vozy taxi, takže jeden zbyl i pro mě. Jsem zachráněná!

Scuola Leonardo da Vinci

Podle instrukcí jsem se měla do školy dostavit v pondělí v 8:30. Abych to stihla na pohodu, vstávala jsem už v 7 hodin. Po krátkém ústním pohovoru jsem dostala pokyn přesunout se do učebny, spolu se mnou byl nováčkem klučina z Německa a taky paní ze Slovenska (s ní jsem nejprve mluvila italsky, to bylo opravdu vtipný :-D). Po našem úvodním představení učitelka odběhla a vrátila se s tím, že do této skupiny nepatříme... Musím říct, že se mi v tu chvíli ulevilo, protože ti lidé se mi ani moc nelíbili. Kromě mnoha téměř dětí tam bylo především moc Američanů a, jak jsem psala již v přechozím článku z Viareggio, americká italština fakt tahá za uši a není vůbec příjemné ji poslouchat.

Nová skupina se mi ale hned zalíbila. Kromě sympatické Japonky a Číňanky jsem se seznámila i s příjemnou, dvacetiletou holčinou z Kolumbie. Její kurz italštiny nebyl první a podle jejích slov už stihla takhle procestovat hodně italských měst. Je neuvěřitelné, z jaké dálky lidé přijíždějí do Itálie, aby se naučili tento nádherný jazyk. Klobouk dolů! A než jsem se nadála, byl konec vyučování a i moje soukromá lekce v délce hodina a půl utekla jako voda.

Cestu "domů" jsem absolvovala v intenzivním dešti, ale nadšená z celého dne a pojetí výuky. A spokojená i ze svých znalostí, které se, oproti prvnímu kurzu ve Viareggio před dvěma lety, hodně prohloubily. Byl čas se odměnit a zajít na dobrý oběd...

Siesta je neúprosná!

Itálie je pověstná dodržováním "siesty". Pokud to jde, obchody a restaurace jsou kolem oběda, resp. odpoledne zavřené. Když jsem svoji výuku zakončila ve 14 h., chtěla jsem se cestou na hotel někde stavit na oběd. Okolí školy jsem ještě neměla zmapované, ale dostala jsem tip na restauraci, kde měli i denní menu. To se ukázalo jako velká výhoda, protože jídlo bylo hned hotové. Ne že bych já hodně spěchala, to zase ne. Ale obsluha restaurace ano. Ta už někdy ve 14:45 částečně stáhla venkovní rolety. A pak mi to došlo! Zavíračka byla právě v 15 h. a já byla poslední host. Nenechala jsem se ale rozhodit a oběd si v klidu snědla. Odcházela jsem za minutu celá :-D

To v jiné restauraci, kterou jsem později několikrát navštívila, taky měli denní menu a taky zavírali v 15 h. Tady bylo ale o poznání rušněji a jednou si skupinka hostů objednala láhev vína těsně před zavírací dobou. Tak ani já jsem se nikam nehnala a zůstala ještě o pár minut dýl. Jmenovala se AUUM a prostředí i jídlo bylo výborné.

Člověk by měl ochutnat i něco nového! A tak jsem se párkrát stavila na oběd i v baru, kde k jídlu podávali "Trapizzino". Taková čtvrtka buchty, něco pizzou a pizza chlebem, a uvnitř náplň dle výběru. Bylo to moc dobré. A navíc jako bar nedrželi siestu, tak jsem si mohla u sklenky vína ještě poslechnout italštinu od ostatních hostů.

DUOMO a Galleria Vittorio Emanuele II., to je "must see!"

Odpoledne po škole byl čas na procházky, a tak došlo na některé památky Milána. Duomo už jsem viděla několikrát v minulosti, dokonce i uvnitř, takže jsem se prošla po náměstí, udělala pár fotek a neminula ani slavnou galerii. Všude bylo strašně lidí, a to byl už konec října! Víc jsem si pak užila cestu zpátky do hotelu, kam jsem měla možnost jít různými ulicemi a mohla tak vidět i další zajímavá místa, třeba sochu Františka z Assisi, Cripta di San Giovanni in Conca nebo pomník La Fiamma dei Carabinieri.

Jen kousek od hotelu mi cestou ke škole pokaždé zaujala zajímavá historická budova. Říkala jsem si, co to je. Když jsem zjistila, že jde nejde o divadlo, ale o multikino Colosseo, napadlo mě, že bych mohla zkusit zajít na nějaký film, v italštině samozřejmě. Pochopitelně něco jednoduššího, abych tomu aspoň trochu rozuměla. Ideální mi tak přišla komedie, a jednu ten týden zrovna dávali! Koupila jsem si lístek den předem a další den odpoledne jsem vyrazila. Film se jmenoval "La vita va così", což Google přeložil jako "Tak to v životě chodí". Komedie byla natočena podle skutečné události a byla fakt skvělá. Moc jsem se bavila a většině dialogů jsem docela i rozuměla. A trošku jsem snížila věkový průměr návštěvníků :-D

Večerní program školy

Škola nabízí pro své studenty různé eventy, některé placené, jiné zadarmo. I během mého pobytu jich bylo v nabídce několik, tak jsem si řekla, proč něco nevyzkoušet, když mám stejně odpoledne a večer volno!

Nejprve jsem se zúčastnila akce s názvem Aperitivo creativo. Šlo o setkání studentů v jednom klubu, kde se scházejí místní a mohou prostory využít i pro vlastní kreativní činnost. My jsme měli za úkol namalovat temperami obrázek podle předlohy dle vlastního výběru. Vybrala jsem si jednoduchý, co jsem měla uložený v mobilu...zda se povedl, to posuďte sami :-D

Z dalších možností jsem si vybrala ještě jedno setkání, které se konalo přímo ve škole a šlo o degustaci vína. Ochutnali jsme 4 druhy vína, bílé i červené a ke každému vínu přednášející přidala nějaký příběh nebo legendu, která se váže k místu, kde daná odrůda roste. Moc jsem tomu nerozuměla, i když jsem měla před sebou materiály ke každému vzorku vína. Šlo o hodně odborný text, navíc samotné legendy byly psané v italštině, která se v moderní Itálii už nepoužívá. Trochu světla do mého zmatku vnesla moje učitelka soukromých lekcí, se kterou jsme jednotlivé popisy vín prošly a vysvětlila mi, co vlastně jednotlivé legendy znamenají. Přiznám se ale, že jsem to skoro všechno už zapomněla. No asi můžu žít i bez toho ;-)

Výlet do Bergama a k Lago Maggiore

Týden utekl jako voda a přede mnou byl volný víkend. Ten jsem měla strávit u kamarádky, jak jsem psala výše, a která se přestěhovala i s rodinou k Lago Maggiore. Bohužel všichni členové rodiny týden předtím onemocněli a naše setkání jsme musely zrušit.

To mi však neodradilo a řekla jsem si, že se k Lago Maggiore vypravím tak jako tak, ale jen na jeden den (a někdy v budoucnu to zkusíme zopakovat). Volba padla na neděli, to totiž hlásili o trochu lepší předpověď počasí. No ale co v sobotu? Rozhodovala jsem se mezi výletem do Turína a Bergama, obojí dostupné vlakem. Nakonec vyhrálo Bergamo; bylo blíž a mohla jsem tak na cestě strávit kratší dobu.

Bergamo

Lístky na vlak do Bergama jsem si raději koupila den předem online, abych se vyhnula potížím s nákupem přímo na nádraží. Z hotelu jsem se vypravila včas, přece jen jde o velké nádraží a já nevěděla, z jakého nástupiště to pojede. Jenže jsem potřebovala na záchod. Následovala jsem šipky, které mě dovedly na konec haly. Tam šipky najednou zmizely a když jsem se otočila, ukazovaly na druhou stranu. Bezva! Nádraží se totiž zrovna rekonstruovalo a k toaletám vedla cesta oklikou. Vůbec nevím, kudy a kam jsem šla, ale na toalety jsem nakonec došla. Ovšem zabralo mně to dost času, takže jsem k vlaku musela běžet, aby mi neujel :-D 

Po vystoupení z vlaku v Bergamu jsem zamířila k centru, které je viditelné už od nádraží, protože je na kopci. Cestou jsem se stavila na drink, a protože svítilo sluníčko a byla i celkem příjemná teplota, mohla jsem si vychutnat venkovní posezení. A jen tak pozorovat další turisty. Kousek dál jsem pak prošla kolem nějakého výstaviště, kde se právě konal Oktoberg fest, festival podobný tomu známějšímu, německému. Nejsem pivař, a tak jsem pokračovala dál. Do starého města vede lanovka. U nástupu ale byla taková fronta, že jsem se rozhodla jít raději pěšky. Docela výšlap, ale ty výhledy stály za to. Nahoře jsem si prošla náměstíčko a všechny přilehlé uličky, dala si oběd v jedné restauraci (to už raději uvnitř, protože ve stínu začínalo být nepříjemně "vlezlo") a zase se vypravila nazpátek. Bergamo určitě stojí za návštěvu a vše, co je v tomto městě k vidění, si můžete přečíst zde.

Lago Maggiore a Isola Bella

V neděli jsem pak vyrazila vlakem k Lago Maggiore. Tentokrát jsem odešla z hotelu ještě dřív, abych měla rezervu, až zase budu hledat toalety. Vyplatilo se a tentokrát jsem došla na nástupiště na pohodu. Lago Maggiore je velké a člověk by potřeboval víc dní, aby viděl všechno. Spokojila jsem se tedy jen s jedním místem, za to tím nejhezčím. Isola Bella je jeden z ostrůvků, kde stojí krásný palác s ještě krásnější zahradou. Více se dočtete zde.

Kromě lístku na vlak jsem si předem online koupila i lístek na loď. Vystoupila jsem z vlaku ve městečku Stresa, kde jsem podle instrukcí hledala místo nalodění. Když jsem došla na danou adresu, nic a nikdo tam ale nebyl. No klasika, jste v Itálii! Naštěstí jsem měla časovou rezervu, tak jsem nemusela hned panikařit. Objevila jsem turistické centrum, odkud mi poslali do nějakého obchodu. Tam už věděli, odkud odjíždí na ostrov společnost, u které jsem si koupila lístek na loď. Na uvedené adrese to tedy nebylo. Na to správné místo jsem přišla právě v okamžiku, kdy do lodi nastupovali další turisté. Uf! :-D 

Podle fotek jsem věděla, že je na ostrově nádherná zahrada. Prošla jsem uličkami se stánky, tam i zpátky, doleva, doprava, ale k žádné zahradě jsem se nedostala. Tak jsem chvíli pozorovala jiné turisty, odkud a kam chodí. A pak mi to došlo - ona je totiž placená! A dostanete se k ní přes palác, kde si v pokladně musíte koupit lístek. Když jsem prošla celý palác podle šipek, "vykoplo" mě to právě na té zahradě. Ta byla teda neskutečně famózní. Se spoustou stromů, keřů, květin a ohromujících soch. A taky tu narazíte na bílé pávi; máte je skoro na dosah, protože už si na lidi tak zvykli a vůbec se jich nebojí.

Krásnou procházku jsem opět zakončila výborným obědem v jedné z restaurací, kousek od přístavu, kam, dle instrukcí, měla zase přijet loď, která mě přivezla. Když jsem na ni čekala (zbývalo nějakých 5 min.), padl mi do oka jeden šátek ve stánku, který jsem měla za zády. Na podzim a v zimě se bude hodit. Žádný zákazník tam zrovna nestál, tak jsem toho využila a šátek si koupila. Rychlovka.

Utahaná, ale moc spokojená, co všechno jsem o víkendu stihla vidět, a taky že se vydařilo počasí, jsem se vydala zpátky do hotelu, abych si trochu odpočinula před dalším týdnem studia. Zajímá vás víc - o škole a samotném studiu? Napište mi na kontakty níže, ráda se podělím o další poznatky.

Hurá na nákupy! ...ale kam to všechno dám? :-D

Den před odjezdem jsem věnovala nákupům. Chtěla jsem pořídit nějaké dárky pro rodinu a pro sebe pár hadříků a tak. Jsem přece v Itálii! Trochu jsem se rozohnila a úplně zapomněla, že už při odjezdu byl kufr doslova napěchovaný. No to tam prostě nacpu! Měla jsem plán, že do letadla budu víc vrstvit; tenhle plán však naprosto selhal, protože zrovna v den odjezdu bylo nejtepleji z celých 14 dní! Nakonec jsem to tam všechno narvala; do nové kabelky a peněženky přendala všechny svoje věci a ty staré jsem nechala na pokoji. Sýry a salámky jsem vyplnila miniaturní mezery mezi oblečením, takže doma po otevření všechno vonělo. Pak jsem měla ze školy spoustu papírů; ty jsem tam taky zanechala. Jen ty důležité jsem si vyfotila.

Halloween v Itálii

Poslední večer v Miláně, tedy 31. října 2025, jsem se vypravila na procházku a večeři do příjemného baru jen kousek od hotelu. Cestou jsem okoukla prostorný park jménem Vittorio Formentano, se zajímavou fontánou Marinai d´Italia a ještě zajímavější sochou. Tu, jak jsem si přečetla na štítku pod ní, vytvořil sochař Francesco Somaini.

Všude v ulicích se hemžily děti v kostýmech strašidel či čarodějnic. I do baru, kde jsem trávila večer, každou chvilku přišla skupinka dětí s košíčky a od personálu něco chtěla. Nedalo mi to a šla jsem se servírky zeptat, co to je za "akci". Na 1. listopadu připadá Svátek všech svatých - La festa di Ognissanti, a v předvečer tohoto svátku si všichni užívají oslavu, která se podobá známému Halloweenu. Děti chodí od domu k domu (nebo od baru k baru) a dostávají různé sladkosti a dárky. Bohužel v tomhle baru karamelky brzy došly, a tak od nějaké páté skupinky odcházely děti bohužel s prázdnou. Ale byla to hezká podívaná, hlavně na kostýmy a pomalované obličeje těch nejmenších.

A taková milá tečka za mým pobytem v Miláně ;-)