Toscolano Maderno - i na podzim je krásné

Podzimní Toscolano Maderno

Jet do Itálie v říjnu má své výhody a, samozřejmě, i nevýhody. Prázdné dálnice jsou opravdu velké plus, cesta příjemně utíká, v autě není vedro jako v létě... I turistů v cílové destinaci je citelně méně, což se cení :-D

Ovšem s tím souvisí i nabídka ubytování. Ta je mimo sezonu dost omezená, zvlášť v případě, kdy hledáte ubytování jen na jednu noc. Ale co, večeři máme zajištěnou u paní Sabiny v Osteria Gatto d´Oro, takže potřebujeme jen složit hlavu na pár hodin a ráno zase frčíme dál, směr Comacchio :-)

Toscolano Maderno už trochu známe, tak jsme trošku nervózní, kam nás to navigace vede. Nejen podle ní, ale i naživo máme pocit, že tam se s autem rozhodně nemůžeme vejít! Kupodivu, vešli jsme se, ale bylo to o zrcátka! Hned naproti hotelu Eden jsme vjeli na celkem malou zahradu, kam se vejde opravdu jen pár aut. Na podzim už byla květena hodně povadlá, nicméně co zářilo do dálky - jak svojí velikostí, tak i barvou, byl obrovský strom s oranžovými plody kaki, které právě dozrávali. Neskutečná nádhera!

Překvapení na pokoji

Pokaždé, když jedeme do Itálie, se děsím, kolik peřin bude na pokoji. Bohužel (pro mě) většinou jen jedna, protože Italové spí společně pod jednou duchnou nebo prostěradlem (v létě). Kromě severu Itálie, kde je patrný vliv Rakouska...tam má obvykle každý svou. Od mala spím jako housenka, musím mít peřinu omotanou kolem dokola, že ani hlava není vidět :-D Takže si umíte představit, jak to vypadá ráno: já si uzmu pro sebe víc jak tři čtvrtiny peřiny a můj muž, chudák, ten zbytek. A když s námi jedou děti a nepovede se domluvit pokoj s oddělenými postelemi...tak se taky musí napasovat pod jednu.

Proto téměř pokaždé, po příchodu na pokoj, se vracím na recepci, abych požádala o druhou peřinu. Většinou na mě koukají jako zjara, protože vůbec nechápou, co chci :-D V hotelu Eden to bylo o to složitější, že mladík na recepci mluvil jen italsky. Mimochodem, to mě v Itálii taky hodně překvapuje: lidé, a to ani ti mladší, většinou neumí žádný cizí jazyk. Ve větších hotelích ano, tam už bývá angličtina celkem samozřejmostí a občas překvapí i němčinou, ale jinak...jen italština. Vybavena správnými slovíčky (chápej lámanou italštinou), rukama i nohama, jsem vysvětlila své požadavky; a nenechala se odbýt. Vyplatilo se. Nakonec moji prosbu mladík pochopil a navečer jsme na posteli našli další deku ;-)

Fotografie pokojů na Booking.com jsou ve většině případů vyvedeny lépe, než jak pak vypadají ve skutečnosti. S tím musíte počítat. V hotelu Eden na nás čekal malý pokojík, který připomínal nemocniční pokoj. Doslova! Bílé zdi a bílé kachličky...nejen v koupelně. Co se nábytku týče, stála tu akorát postel a místo skříně byl k dispozici jen takový pojízdný věšák na ramínka. Na jednu noc dostačující; být tu ale třeba celý týden...? Co se však nedalo jen tak přejít, byla intenzivní vůně (no, možná bych spíš řekla smrad), která vás praštila do nosu hned u dveří. Prolezla jsem všechno, ale za boha jsem nemohla přijít na původ. Říkám si, sakra, tohle znám! Co mi to jen připomíná? Nakonec jsem příčinu objevila, avšak bohužel až ráno. A to byste fakt neuhodli! Nad zrcadlovou skříňkou v koupelně jsem našla dvě skleněné mističky, ve kterých byla až po okraj nalitá aviváž! Nezředěná, jak jinak. Dovedete si představit tu sílu. I když jsme celou noc větrali, stejně ta vůně byla všudypřítomná. Prostě neuvěřitelné!

Snídaně, i přes minimální počet hostů, byla chutná. Jen ta káva! Ta byla fakt nedobrá :-( K Lago di Garda jezdíme často a už jsme vyzkoušeli různé hotely. Víme tak, že káva z volně přístupného automatu se obvykle nedá vůbec pít, chutná víc jako nepovedené kakao. Proto se nebojte říct si o kapučíno nebo jiný druh kávy. Většinou vám ji bez problémů udělají, někde vám ji však naúčtují. No...i tak to ale stojí za to!

Počasí se vydařilo

Když jedete do Itálie v říjnu (nebo třaba v březnu), musíte počítat s tím, že se nemusí vydařit počasí. My jsme měli tentokrát štěstí. Čekala nás téměř modrá obloha a příjemné teploty, a tak jsme si těch pár hodin před večeří zaplnili pěknou procházkou. Díky pravidelným návštěvám naší oblíbené restaurace Osteria Gatto d´Oro známe Toscolano Maderno spíš z té jižní části, směrem na Salò. Kolem majestátního kostela Chiesa parrocchiale di Sant´Andrea apostolo, kde si dávají dostaveníčko místní, můžete příjemnou procházkou podél jezera dojít až k Parco pubblico di Fasano, nebo přejít hlavní ulici a doslova se ztratit v italských uličkách! A kdybyste chtěli ještě víc pohybu, můžete za parkovištěm vyběhnout (ve vhodné obuvi!) po stezce až k restauraci Rustichel, hned vedle kostelíka Chiesa dei Santi Faustino e Giovita. Odměnou vám budou nekonečné výhledy na jezero, za synchronizovaného koncertu cikád ukrývajících se v cypřiších.

Od stanoviště trajektu (jezdí na druhou stranu jezera do Torri del Benaco) a kavárně s výbornou zmrzlinou jsme se tentokrát vydali podél jezera na opačnou stranu. Stezka vede téměř kolem celého městečka. V jednom místě ji lemují hustě vysázené stromy a keře a pomocí Google maps jsme zjistili, že se za plotem ukrývá luxusní zahrada s ještě luxusnější vilou! No...takových je v Itálii hodně a u těch, co nejsou chráněné neprodyšným plotem, stojí udělat si zastávku! Jsou opravdu nádherné :-)

Kousek za vilou jsme prošli kolem rozlehlého kempu, údajně otevřeného celoročně, a přes most Ponte levatoio došli až k Ristorante La Foce. A protože bylo krásné počasí, bylo příjemné posedět u sklenky vínka, která nás příjemně navnadila na dokonalou večeři, jenž nás čekala u paní Sabiny v Osteria Gatto d´Oro!

V hlavní roli pasta...nebo polenta?

Těstoviny. Na všechny možné způsoby. Ozdobené lanýžem. Pokaždé jasná volba. Nejen naše, ale i dětí, které se u paní Sabiny naučily jíst těstoviny jinak než jen s kečupem a sýrem :-D

Tento podzimní výlet byl výjimečný, za odměnu; v září jsem se totiž věnovala svému dalšímu velkému koníčku, kterým je interiérový design, kdy jsem doma zrekonstruovala celý obytný prostor (můžete mrknout sem), a tak i večeři jsme pojali jinak; výjimečně jsme si totiž nedali těstoviny jako vždycky, ale maso s polentou. Co vám budu povídat! Nebe v hubě to bylo! Polentu zase tak často nejíme, vlastně skoro vůbec, a tak jsme chtěli tuto delikatesu ochutnat právě tady. Věděli jsme, že nás nezklame. A ano, neměla chybu. A maso...to se úplně rozpadalo! Prostě bomba! A kdo že se skrývá za luxusními pokrmy v této výjimečné restauraci? Kromě Sabiny se na place pohybuje její kamarádka Ada. Vedou restauraci spolu. Ada pomáhá i s obsluhou, když je třeba, avšak její hlavní parketa je vaření! To, co dokáže vytvořit na talíři, je neskutečné a opravdu těžko se to popisuje. Je to prostě kouzelnice :-)

Takže jestli někdy pojedete na Gardu, stavte se tu, v Toscolano Maderno! Pak pochopíte, proč si při našich výletech víc na jih vždycky uděláme zastávku právě tady. Chceme využít každou příležitost, abychom "naše holky" pozdravili a ochutnali "božskou manu". Takže...Buon viaggio e Buon appetito a tutti! :-)